Generace

Pojem generace je samozřejmě nejednoznačný a záleží zejména na hledisku, z jakého ho nazíráme. Jinak bude generaci chápat sociolog, z jiného úhlu pohledu s ním bude pracovat psycholog či literární vědec. Pakliže se budeme držet generačního vymezení podle věku, bývalí studenti bezesporu do jedné generace náleží, ostatně spojuje je právě to, že ve stejném čase byli všichni studenty vysokých škol. Narodili se tedy v přibližně stejné době, dospívali ve zhruba stejném období a prostředí. V tom však nejsou jedineční, naopak by se toto označení stahovalo na mnohem širší skupinu lidí – vlastně na všechny, kterým bylo v roce 1989 cca 20–25 let. Tak tomu však není.

Obraz „studentské generace“, „generace 17. listopadu“ částečně vytvořila média, ale nejen ona. Podíleli jsme se na tom i my sami v knize Sto studentských revolucí, respektive Milan Otáhal v knize Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989. Samozřejmě mnohem větší dosah toho, jak jsou zástupci tehdejší mladé generace připomínáni, mají kolegové novináři, jejichž profese se (vedle politiků) snad nejvíce podílí na tvorbě společenského diskurzu. Studentská generace či generace 17. listopadu je žurnalisty většinou pojímána jako nijak přesně definovaná zkratka, v mnoha případech nepřehlédnutelný headline, jehož účelem je přitáhnout čtenáře, posluchače, diváky. Média se rozdělila v pohledu na „studentskou generaci“ podle příklonu pisatelů, jejich osobní zkušenosti, případně zaměření periodika či elektronického média. Na jedné straně se tak můžeme dočíst o probouzení studentské generace, blanických rytířích, čisté, neposkvrněné, mladé generaci, ve které média či jednotliví autoři, případně širší společnost spatřují nadpozemskou spásu. Jen pro představu, jeden titulek z mnoha: Generace 17. listopadu se probouzí. Jinou optikou píší autoři pocházející často z disentního, alternativního nebo undergroundového prostředí. Mnohdy zlehčující formou popírají aktivní roli vysokoškoláků v sametové revoluci, jeden z titulků tak například zní Rychlé šípy znovu na scéně.

Sugestivní otázku: „Existuje podle vás generace 17. listopadu?“ si v rámci ankety Studentských listů v době 10. výročí listopadu 1989 kladli sami aktéři studentské stávky. Dotazovaní (Jakub Mejdřický, Pavel Lagner, Jan Vidím, Jakub Špalek, Jakub Puchalský, Petr Jarchovský, Monika Pajerová, Marek Benda, Jan Bubeník, Josef Brož, Šimon Pánek a Igor Chaun) se v odpovědích na položenou otázku neshodli, což se dalo s poměrně velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, redakce Studentských listů se ale položením samotné otázky ke studentské generačnosti přihlásila.

V Literárních novinách nastínila své úvahy ve stejné době, tedy v roce 1999, Monika Pajerová: „Jestliže dnes generace 17. listopadu volá: Děkujeme, Odejděte!, není to z pouhého rozmaru nebo z nedostatku lepší zábavy. Není to ani chuť vrátit se do romantických časů revoluce. Daleko spíš nám jde o to, abychom se znovu z plných plic nadechli a k tomu nadechnutí pozvali i ostatní. Jde o to, abychom se zkusili rozpomenout na to, o co nám tehdy opravdu šlo. Jaké to byly hodnoty a ideály, že nám stály za mrznutí na náměstích?“ Zřejmě nejsilněji se pro Studentské listy vyjádřil Igor Chaun: „Generace 17. listopadu existuje… Dnes hrdě a skálopevně prohlašuji: ano, generace 17. listopadu je! Když už nejsou blaničtí rytíři – a kéž by byli – ať je alespoň generace 17. listopadu!“

S odstupem dalších téměř 20 let není situace o nic jednoznačnější. Někteří narátoři vyjadřují přesvědčení, že je jako generaci nahlížet lze a že tvoří specifickou společenskou skupinu, která má své zvláštní místo. Jiní zdůrazňují, že o generaci nemůže být řeč, neboť podle nich stávkující studenti nebyli nikterak jednotně organizováni, ale jednalo se spíše o náhodně vzniklou skupinu lidí.

Miroslav Vaněk, Jana Wohlmuth Markupová