Revoluce

Manifestaci původně připravovali odděleně jak tzv. nezávislí studenti, tak i svazáci, konkrétně zástupci Městské vysokoškolské rady SSM. Konečná dohoda obou stran byla výsledkem kompromisu, kdy svazácké vedení svolilo, aby na shromáždění promluvil zástupce nezávislých studentů, „nezávislí“ po několika jednáních naopak přijali nabídku ke spolupráci a přijali svazáky navrženou trasu průvodu z Albertova na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy, kde se účastníci rozejdou. Nezávislí studenti nezamýšleli akci jako prvoplánovou konfrontaci s režimem a podle vyjádření dobových aktérů šlo především o to, aby manifestaci k 50. výročí událostí z roku 1939 nepřipravovaly doposud působící nezávislé opoziční struktury (např. Charta 77), ale studenti sami. Dosavadní opoziční hnutí se od příprav této akce drželo stranou a její představitelé se spíše připravovali na uskutečnění demonstrace na Den lidských práv (10. 12.).

17. listopadu se sešel federální ministr vnitra František Kincl s generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem a s Miroslavem Štěpánem a shodli se na tom, že přes všechna připravená bezpečnostní opatření nesmí z politických důvodů dojít k zásahu; stejný názor zastával i předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec. Komunističtí funkcionáři se dostali do neřešitelné situace: z politických důvodů nemohli pietní manifestaci k uctění protinacistického vystoupení studentů v letech druhé světové války zakázat, ale současně nechtěli připustit její přeměnu v protirežimní vystoupení. V tomto rozporu spočívala zřejmě vlastní příčina událostí na Národní třídě. Ve snaze ovlivnit připravovanou akci použila totiž Státní bezpečnost svého agenta „Milana Růžičku“ (ve skutečnosti poručíka SNB Ludvíka Zifčáka), který pronikl do studentského hnutí, a dokonce založil tzv. Nezávislé studentské sdružení.

Žádná z opozičních skupin ani nezávislí studenti nepřipravovali manifestaci na 17. listopad jako konfrontační akci, která by mohla vést k pádu režimu, ovšem přesto k tomu akce směřovala a rozhodující úlohu svým spontánním jednáním sehráli sami účastníci. Navzdory obavám organizátorů o nedostatečnou účast se na manifestaci dostavili se studenti a občané ve velkém počtu a atmosféra i chování demonstrantů byly od počátku namířené proti režimu a jeho vedoucím představitelům. Po zahájení vzpomínkové manifestace byly proneseny oficiální projevy a poté se shromáždění přesunulo k vyšehradskému hřbitovu k pietnímu položení květin a zapálení svíček. Zde oficiální manifestace skončila a odchodem svých účastníků zpět k centru města se změnila ve spontánní a nenásilnou demonstraci. Průvod demonstrantů procházející po nábřeží Vltavy se u Národního divadla stočil na Národní třídu a zde byla část demonstrantů posléze uzavřena z obou stran kordony bezpečnostních sil. Dodnes není zcela objasněno, kdo vydal příkaz a fakticky tak nese historickou zodpovědnost za následný velmi agresivně vedený zásah proti pokojným demonstrantům.

Události na Národní třídě silně zapůsobily na psychiku obyvatelstva. Pocity šoku a deprese, které po zásahu proti studentům převládaly, se již druhého dne, v sobotu 18. listopadu, začaly měnit v rozhořčení a odhodlání situaci změnit. Většina občanů včetně mnoha komunistů byla pohoršena brutálním počínáním bezpečnostních sil, někteří zásah zažili sami, jiní byli zděšeni, že na Národní třídě byly bity jejich děti. Lidé se sami začali spontánně shromažďovat v ulicích. Stanovisko k situaci vydala skupina, která se podepsala „Studenti pražských vysokých škol“, dále posluchači DAMU a utvořil se posléze také Ústřední stávkový výbor pražských vysokých škol, který na podporu zprvu sedmi studentských požadavků vyhlásil časově neomezenou stávku vysokých škol a vyzval k uskutečnění výstražné generální stávky stanované na 27. listopadu.

Aktivním a radikálním vystoupením studentů začalo živelné hnutí dostávat organizovanou formu a cíl. Krokem k východisku z politické krize se mělo stát zejména odstoupení předních státních a stranických představitelů, demise vlády, okamžité zrušení legálního zakotvení o vedoucí úlohy KSČ v ústavě nebo bezprostřední změny právního řádu, které by zrušily tresty za takzvané protistátní a protisocialistické aktivity a umožnily rehabilitaci odsouzených za tuto činnost. Teprve poté měl být zahájen dialog s vládnoucími elitami o dalším směřování země a společnosti.

Jako první podpořili studenty již 18. listopadu herci, kteří na shromáždění v Realistickém divadle, kam přišli studenti informovat o masakru na Národní třídě, vyzvali přítomní všechna divadla v republice, aby se připojila k týdenní protestní stávce studentů a podpořili také návrh na celostátní generální stávku.

Dosavadní opozice reagovala mnohem rozpačitěji. Představitelé Charty 77 či Hnutí za občanskou svobodu se sice připojili k formujícímu se revolučnímu hnutí, pohledy jejích představitelů byly zpočátku o dost méně radikální než požadavky studentů a dramatických umělců.

Během soboty 18. listopadu se rozšířila zpráva o smrti studenta Martina Šmída, která se ukázala být nepravdivou a byla již druhý den dementována. Psychologický význam této fámy však byl nesporný, neboť jejím prostřednictvím se aktivizovali mnozí mimopražští studenti, z nichž mnozí do té doby spatřovali v pražských událostech jen jednu z řady opakujících se demonstrací z průběhu posledních dvou let. Jestliže se na většině pražských vysokých škol univerzitního, uměleckého i technického směru podařilo zahájit studentskou stávku již v pondělí 20. listopadu, na mimopražských vysokých školách se stávka rozbíhala v následujících dvou dnech v závislosti na tom, jak byli místní studenti z masmédií, osobní zkušenosti i prostřednictvím svých pražských kolegů o vyhlášení a požadavcích stávky informováni. Bez nadsázky můžeme konstatovat, že do středy 22. listopadu se již prakticky stávkovalo na všech českých vysokých školách.

Za stávkující studenty se vyjadřoval jejich stávkový výbor, orgán, který v samém počátku stávky vznikl na všech vysokých školách spontánně, aktivitou nejiniciativnějších a nejinformovanějších studentů. Posléze byly tyto výbory v některých případech potvrzeny, při personálně proměněny za pomoci demokratických voleb a hlasování. Každodenní chod stávek neprobíhal bez problémů a motivem sporů ve stávkových výborech se mohly stát i osobní neshody a řevnivosti mezi studenty, vztah jednotlivých členů výboru k obecně formulovaným studentským požadavkům, k budoucnosti vojenských kateder, ke kandidatuře Václava Havla na funkci prezidenta, k postavení SSM na fakultě a podobně.

Navzdory nezkušenosti, napětí prvních dnů stávky, v nichž bylo možno očekávat razantní zásah prorežimních policejních a vojenských sil, intenzivním emocím i rostoucí únavě se ale studentům vysokých škol nakonec podařilo – především jejich osobním příkladem – dosáhnout bezprecedentního výsledku: motivovat obrovskou většinu obyvatel země k účasti na generální stávce 27. listopadu 1989, a tím k vyjádření jejich podpory systémovým změnám v celostátním a celospolečenském měřítku a studentské hnutí tak v revoluci sehrávalo svou neopominutelnou úlohu až do volby Václava Havla prezidentem ČSSR na sklonku prosince 1989.

Miroslav Vaněk, Pavel Mücke